Zimní sportování výživně a vyživeně

Typické zimní sportování v sobě obsahuje zajímavý soulad s teorií TČM, neboť využívá zimních podob vody, které umožňují klouzavý pohyb minimalizující nutný výdej jangové čchi. Formální technická stránka je tedy v souladu s principy sebezáchovy v zimě. Ovšem sportující osoba často podléhá nesezónně falešným svodům letních obrazů bujnosti a hojnosti: šturmuje výkon a zátěž, fascinuje se výdrží, nerespektuje momentální úroveň sil, stav dynamického zdraví a někdy ani fázi svého života. Bujnost mládí lze směnit za zimní výkon, zimní olympiády jsou toho dokladem, v pozdějších obdobích života už to bývá na dluh.

Jednorázové zadlužení zdravý organismus zvládne, při opakováních je už vhodné vyhodnocovat, kdy aktivovat dluhovou brzdu. Chlad přirozeně klade větší nároky na energii: jak povrchovou ochrannou, tak i hlubinnou esenciální. Klíčovým momentem pro prostup chladu dovnitř je i krátkodobé vychladnutí zpoceného těla, je to otázka zavírání ochrany povrchu. Typickými branami průniku větru a chladu jsou chodidla (vč. achilovek), bedra, zátylek, šíje; vychládají-li pod opocením, jsou pro větrný chlad dokořán.